O tématu vařených nudlí se dá diskutovat do nekonečna. Jisté latinské moudro však praví: Audiatur et altera pars. A jelikož naslouchání je velkou předností nás introvertů (a INTJ obzvlášť), dejme prostor k vyjádření zastáncům nezveřejňování platové nabídky kandidátům.
Známý biblický citát praví:
Ale ty když almužnu dáváš, nechť neví levice tvá, co činí pravice tvá.
Upozornění: příběh vychází ze skutečných událostí. Jména osob fyzických i právnických jsem však změnil k nepoznání. Příběh bude navíc asi trochu sprostý. Pokud se vám podaří anonymizaci vyhackeřit a poznáte se, případně pokud budete příběhem pohoršeni, byli jste varováni, nenesu za vaše pocity zodpovědnost a vy mi můžete leda tak políbit tělesné partie, jejichž španělské označení se dá mnemotechnicky odvodit podle toho, že dámy je mají pěkně kulaté.
(Vy jste si začali, mě by nenapadlo označit byť sebezajímavější práci jako ... zrovna takto.)
Tak schválně, uhodnete, co byla při sběru dat pro statistiku největší otrava? Správně, byla to komunikace s headhuntery, kteří na LinkedIn pouze odklepli "Connect" a nenapsali osobní zprávu. A právě těm chci věnovat poslední díl statistiky. Vyplatí se s nimi navazovat kontakt?
Srovnání personálních agentur, firem a bodyshopů jsem původně zamýšlel jenom pro prostou informaci. Při přípravě grafů jsem však objevil závislosti. Podívejme se, kolika kontakty jednotlivé subjekty do kategorií přispěly a porovnejme rozložení procent kategorií.
Pokaždé, když jsem posílal své dotazy headhunterovi, který mě oslovil, očekával jsem odpověď do týdne. Pokud do té doby neodpověděl, vyhlásil jsem timeout a headhuntera jsem zařadil do kategorie "nekomunikuje." Jednou mě však napadlo: je týden čekání na odpověď dostačující?
Už jste si vsadili sportku? No tak, jackpot v řádu desítek milionů vás neláká? A co kdybychom nechali diskuse nad statistikou, zašli do kasína a zahráli si ruletu? Ne, žertuji. Samozřejmě se jedná o hazard a šance na výhru je minimální. Pojďme od toho a raději se věnujme statistice.
Po zveřejnění minulého dílu by se zdálo, že bych přece měl být 112krát polichocen. Ale musí zákonitě přijít otázka: jací vlastně byli headhunteři, kteří mě kontaktovali? Samozřejmě, nemůžeme všechny házet do jednoho pytle, to by bylo příliš jednoduché a laciné. Pojďme ale nastavit zrcadlo v podobě tvrdých dat.
Když řeknete, že my programátoři jsme zavaleni nabídkami, je to klišé nebo realita? A když nás osloví headhunter, měli bychom být polichoceni, vždyť nám přináší práci. Proč na něj nadáváme? Pokud se budeme navzájem hejtovat v blozích a na sociálních sítích, můžeme se u toho dobře bavit, ale moc daleko se neposuneme. Proto jsem se rozhodl vnést do diskuse tvrdá data.
Ze světa vznešené literatury zpátky na zem. Podívejme se na reálný příklad jednání, které já osobně považuji za příjemné a úspěšné, přestože skončilo tím, že se ve finále nesešla nabídka s poptávkou.
Po výčtu hlavoloveckých hříchů musí zákonitě přijít otázka: a jak je to tedy správně? Vlna jaro 2016 přinesla několik zajímavých nabídek, ale také poznání, že pokud hlavolovec chce a snaží se, mohu jej vnímat pozitivně, a to i přesto, že jeho nabídka z jakéhokoli důvodu neskončí úspěchem. Začátek vlny léto 2016 však přinesl kruté vystřízlivění. Následoval jeden velký parademarsch hlavoloveckých zvrhlostí, který v polovině září vyústil ve stav "do odvolání nepřijímám nabídky práce a požadavky od headhunterů." A právě ve stavu vystřízlivění se mi zrodila v hlavě myšlenka sepsat návod pro headhuntery, aby se nám kandidátům ... no jak to říct ... neudělalo nevolno.